Brave sacrifice - CZ (Statecna obet)

Šepot. První, co si uvědomila, byl tichý šepot. Vnímala jej celým svým tělem. Byl uklidňující a byla si jistá, že je důležitý. Lehce se pohnula a svět okolo se zavlnil a zašuměl. Šepot ustal, ale po chvíli se znovu rozševelil. Malátně se přetočila, stulila se víc do klubíčka a znovu začala usínat. 'Miluji tě.' Slovům nerozuměla, ale hlas byl tak známý, jemný a uklidňující. Než upadla do dřímoty, měla pocit, jako by ji něco lehoučce pohladilo.

Chlad! Tak blízko, a tak děsivý. Hladové čelisti, trhající bezmocnou kořist, a všude okolo záplava krve. Drápy, rvoucí ještě živé naříkající stvoření.

Procitla náhle a vyděšená se vrhla naslepo do hebké temnoty. Její vlastní strach byl nesnesitelný, ale ještě jej zesilovala úzkost, kterou cítila okolo sebe. Pryč! Náraz ztlumilo něco jemného a svět okolo ní se vzepnul a zpěnil. Lehce omráčená se vrhla jiným směrem a ucítila, jak se vše dává do pohybu. Nahoře bylo náhle dole, vše šplouchalo a přelévalo se, škubalo s jejím tělíčkem hned sem a hned zas jinam. Přetočila se dokola a z hrdla jí unikl bezhlesý výkřik hrůzy. Její bezpečný svět se proměnil v kakofonii škrábání, nárazů, vše poskakovalo a zmítalo se. Náhle lehké škubnutí, při kterém se vše zachvělo, pohyb zastavilo a ona se ještě chvilku točila a narážela, než se proud okolo ní uklidnil.

'Máma je tady. Klid.' Myšlenky ji lehce objaly a naplnily hřejivou blízkostí. Zachvěla se a vybavila si ostré zuby a zakrvácené drápy. Když se jí dotklo překvapení a šok, přehlušující hřejivý klid, odtáhla se. 'To je v pořádku. Miluji tě.' Roztřeseně ucítila, jak ji objímá příjemně malátná ospalost. 'Byl to jen sen. Odpočívej. Maminka se rozhlédne okolo a brzo se vrátí. Spi. Zůstaň v hnízdě u brášků, ty tulačko.' Do mysli jí pronikly složité matoucí obrazy oblých zářivých předmětů obklopených čímsi žlutavým a šustivým. Pak silné stěny, chránící ji před nebezpečím. Na okamžik ztratila váhu a lehký pocit pohybu, při kterém se zakolébala, zakončilo lehoučké ťuknutí. Znovu ucítila teplo, které na ten krátký čas zmizelo, jak vyhřívá její malý svět. Známost snících myslí ji kolébala, a tak stulená začala podřimovat.

Usínajíc, ucítila jak se jí dotkl záblesk soustředěné podezíravosti a opatrnosti, která se vzdalovala. I ve snu vnímala tenounkou nitku pozornosti. Do představ plných zvláštních zvuků a tvarů se prolínaly záblesky zeleně, křivolace zvlněný kraj pod ní, zpěv větru hladícího křídla. Ač nechápala, co vlastně vidí, cítila důležitost pátrání.

Protáhla si svá křidélka do šíře a náraz ji vytrhl ze snění. Nejistě se natáhla svými drápky, ale našla jen známé hranice hladce ohraničené jemnou blankou a za ní pevná ochranná schránka. Zvířila svůj malý svět a v záplavě bublinek jej ohledávala rozvíjejícími se smysly. Žádné barvy, světlo ani náznak trhliny v bezpečném úkrytu. Jen klidný šepot blízko ní. A přesto stále měla pocit neskutečna, radosti a síly, když znovu upadala do dřímoty.

Zakroužila nad třpytivou rovinou sevřenou zelenými svahy a pokračovala v klouzavé plavbě nad korunami. Tu a tak se snesla níž a zkoumala mezery, kde vysoké stromy ustoupily nízké zlatavé trávě. Nikde se však neobjevil ani náznak škrábanců na kmenech stromů, žádná roztrhaná zvířata ani záblesk šupin či jiného velkého stvoření. Všude klid a ticho.

Znovu neklidně procitla a snažila se uzavřít před nesrozumitelnými matoucími myšlenkami. Pak se náhle pouto přetrhlo a zůstalo jen tichoučké štěbetání, které ji provázelo co pamatovala. Věděla, že jsou to myšlenky ostatních dráčat. Je nás víc, které máma miluje? To nechci. Chci být jen já sama a maminka! Ospalost se lehce zčeřila náznakem hněvu a touhy. Hlásky brášků ztichly. Samička se pocitem spokojenosti, že své sourozence dokázala umlčet, propadla do podivných snů o létání.

Vše se lehoučce zachvělo a pak ji jako kruté bodnutí zasáhl pocit strachu a úzkostné volání. Myšlenky jiného z dráčat? Na okamžik cítila tíseň a vnímala, jak se její vajíčko chvěje pod klepáním a škrábáním. Nárazy je rozhoupaly, a pak se ozvalo ostré skřípění a praskání. Ona i všechna ostatní dráčata začala celou svou vůlí volat o pomoc. Záblesk světla a pohled na obrovské ostré hroty, děsivý pach a náraz. Ostrá bolest bylo poslední, co vnímala, než se pouto přetrhlo. 'Mami! Mami!' Když ji znovu naplno zasáhl strach dalšího z brášků, vrhla se ze všech sil proti té křehké ochranné slupce, která už nebyla bezpečím a jistotou.

Vše se rovlnilo a začalo poskakovat, ale zůstala potichu a snažila se udělat co nejmenší. Vůbec tu nejsem. Uzavřela se nářku dráčat i děsivému dravému opojení. Neodpověděla ani na mámino volání, které se ozvalo vzápětí z dálky, tak velké dálky, že jej sotva slyšela. Byla tichá a cítila, jak se její převalující schránka s ťuknutím odrazila od něčeho pevného a pak zapadla s lehkým zašustěním níž, až se jí zamotala závratí hlava, a pak se převrátila. Šílený strach a bolest na ni útočily znovu a znovu. Snažila se ztišit své srdce a pomalu se propadala do nevědomí beze snů. Jen střípkem mysli vnímala bezbřehý vztek a zoufalství.

Dračice, která se ze všech sil hnala zpět ke svému hnízdu, vrazila do jeskyně z plného letu a o hrubé stěny jeskyně si potrhala křídla. Nezpomalilo ji to, propletla se zákruty skalní dutiny a bezhlavě se hnala až k hnízdu, kde vztek vystřídala panika a děs. Strnula při pohledu na roztrhaná tělíčka mláďat, když jí na záda dopadla ohromná váha a drtivě ji srazila na podlahu jeskyně. Zazmítala se a nepříčetně zařvala, když pod jejím tělem zapraskaly skořápky. Převrátila se jako had a chtěla útočníka rozervat úderem svých drápů. Než se ale stačila pohnout, jediná rána od obrovského dračího samce rozdrtil její žebra. Marně popadala dech a sledovala, jak se k ní hladové čelisti blíží. Naposledy zatápala vůlí okolo hnízda po svých dráčatech. A jedno našla!

Nenarozená dračice ležela zcela nehybně, a nevnímala nic z toho, co se okolo ní děje. Upadla do hluboké strnulosti, a přesto k ní pronikla tichá myšlenka 'Maminka je tady. Postará se o tebe. Ty musíš žít.'

Pohyb vraha vnímala dračice jako ve snu. Svou vůlí utkala během okamžiku okolo vajíčka, zakutáleného ve vzdáleném koutu jeskyně, hřejivý obláček teplého vzduchu. V zlomku času se beznaděj proměnila v ledové odhodlání. Když se zuby jako nože zatnuly do jejího krku, vší svou mocí i životní silou proměnila vlastní krev v prudký jed. Bolest ji oslepila a drápy vnímala jen jako matoucí sen. Naposledy zavřela oči a její duch uprchl ze zničeného těla, a se zoufalou potřebou se naposledy dotkl vajíčka a milované mysli, než se vše rozplynulo.